Poradenství: Rady pro nemocné
Proč mne lidé vyhledávají a chtějí si se mnou udělat konzultaci? Mohu říci, že rozsah pacientů (klientů) je široký a věkově různorodý. Klienty mohu zařadit do několika skupin:
1. skupina lidí přichází z oblasti mých přátel, kterým jsem pomohl a dali kladné doporučení svým blízkým v rodině nebo svým známým.
2. skupina pacientů přichází, protože už prošli naším systémem zdravotnictví a už vyzkoušeli vše i přes nejlepší péči našich doktorů. Jednoduše a prostě, nedaří se zlepšit tíživý stav, který pacienta skličuje, omezuje v nějaké ať už zájmové, profesní nebo soukromé záležitosti jakéhokoliv druhu, a pacient hledá nové možnosti terapie nebo pochopení, jak zastavit nebo předcházet dalšímu zhoršení jeho nežádoucího zdravotního stavu, nebo napovědět a upevnit v oblasti duchovní orientace.
3. skupina klientů dospěla vlastní inteligencí a postřehem ke zkušenosti, že musí začít přemýšlet jinak, neboť se jejich zdravotní stav vlivem konzumního způsobu života doslova hroutí (zhoršuje) před jejich očima a ptají se, jak dál, i když pravidelně docházejí ke svému obvodnímu lékaři.
4. skupina jsou pacienti, kterým nabídnu pomoc sám z důvodů možné jasné perspektivní vidiny zlepšení jejich zdravotního stavu, která plyne z mé dlouholeté praxe. Ať už se pacient léčí do té doby kdekoli.
Taková je moje momentální zkušenost.
Ve všech čtyřech skupinách jsou u mne zastoupeni i zaměstnanci ze zdravotnictví, ať už lékaři, zdravotní sestry nebo ošetřovatelky, ale také administrativní pracovníci. I v těchto případech mám velice dobré zkušenosti a pozitivní výsledky.
Nedávno jsem četl na internetu článek pana prof. MUDr. Pavla Klenera DrSc., onkologa, který psal o tom, jací jsou u nás léčitelé. Pan profesor je seřadil do tří skupin. Cituji: „První jsou ti poctiví, kteří nabízejí metody přírodní medicíny a neodrazují od klasické léčby. Druhá skupina jsou psychopati, kteří se při stanovení diagnózy “radí s duchem princezny Diany“. Třetí skupina záměrně těží z lidského neštěstí a využívají toho, že pacient a jeho příbuzní jsou ochotni zaplatit za záchranu cokoli.“ Dále se v článku píše; prof. Klener dlouhodobě varuje před léčiteli, kteří nemocné poškozují. K tomu, že lidé vyhledávají léčitele, přispívají i sami lékaři, nemají na pacienty čas. Správně je vyšetří a předepíší jim účinnou léčbu, ale nemluví s nimi a nezajímají se o to, co pacient v nemoci prožívá. Léčitel naopak nemocného ujistí o tom, že ho vyléčí, a mluví s ním, takže má pocit, že se mu skutečně věnuje. Článek vyšel iDNES.cz, ČTK.
Dovolím si zareagovat, můj postoj je zcela stejný jako pana profesora Klenera. Ovšem s tím rozdílem, co se dá dělat pro skupinu léčitelů, kteří, jak píše, jsou poctiví, nabízejí postupy přírodních terapií a neodrazují od standardní léčby (zde je míněna standardní smysluplná léčba). A ještě bych chtěl podotknout, ale o tom pan prof. Klener nemluví, že tito lidé mají nadstandardní výsledky a pacienti se prokazatelně uzdravují. Především i ti, kterým se zdravotní stav v řetězci zdravotnických zařízení vůbec nelepšil nebo jen zhoršoval. To je prostě dnešní realita. Dost často mi pacient sděluje, že ho jeho lékař doslova odbyl a ne, že na něj neměl čas. A kdy se pacient po 10 min. kontrole (asi vyšetření) dozvídá: „ Pokud vám dojdou léky, tak zase přijďte." Normálně myslící pacient je nucen opustit ordinaci s vnitřními rozpaky a ještě s nejistým receptem v ruce.
Pacient je dost často vědomě udržován v procesu jakoby odborné léčby, ovšem bez jakýchkoliv vyhlídek na zlepšení jeho zdravotního stavu. O doslova hromadách léků, které jsou naordinované špatně nebo o jejich kombinacích, kdy jeden lék nežádoucím způsobem ovlivňuje druhý nebo v některých případech až i desátý a ještě zatěžují zdravotní stav, se snad ani nebudu rozepisovat. Rekord drží pacient s 26 různými léky, podotýkám dlouhodobého užívání. Dnes s politováním musím říci, že už nežije.
Už vůbec nemohu mluvit o nějaké prevenci, ta prostě žádná neexistuje. Což pro pacienta vytváří značné problémy v čase budoucím, u většiny případů až katastrofické. S těmi se setkávají lékaři v okresních a krajských nemocnicích, dnes a denně. Ale musím sdělit, že mi volají pacienti i přímo z těchto nemocnic.
Tak sám sobě pokládám otázku, jak to tedy vlastně je? Od pana prof. Klenera bych očekával s jeho vzděláním širší pojetí souvislostí, hlavně etičtější a konstruktivnější přístup myšlení pro jeho jmenovanou první skupinu léčitelů, ne pouze slogany vytržené z kontextu a vyjádřené v neúplnosti o lidech, kteří často za svoji práci nemají ani mzdu. Pacient prostě mnohdy už nemá skoro vůbec nic a tak po něm ani nic požadovat nemůžeme a přece se může léčit. A že by nám přicházely peníze ze státních zdrojů nebo přímo ze zdravotnictví, o tom nic nevím. Daně však musíme platit všichni.
Pacient má možnost zařadit se do zcela smysluplné a konstruktivní léčby, kdy pro něj už prostě jinde žádná pomoc není a v sektoru zdravotnictví ani vůbec neexistuje. Tuto léčbu by totiž ani nikdo v mnoha případech nemohl zaplatit, protože se jednoduše zaplatit nedá. Jenomže z něčeho se v našich podmínkách žít musí. A tak se dost často stává, že musíme mít i jinou práci, abychom sebe a svou rodinu uživili. To už zde vůbec nikdo nevidí.
Nevím, jak by se pan prof. Klener tvářil na to, kdyby mu jeho kolega sdělil, že při svém zaměstnání bude vykonávat jako vedlejší nebo hlavní pracovní činnost ještě práci skladníka nebo poštovního doručovatele, prodavače nebo topiče. To je totiž v naší profesi zcela běžné a nikdo se tomu vůbec nediví. Jinak, pokud mohu doporučit z mé zkušenosti, nejvýhodnější je profese topiče, stačí pár školení. A věřte, zkušeností se zaměstnáním mám za ta léta dost a dost i ze zahraničí. Profese topiče, pokud máte dobrého vedoucího, totiž umožňuje mnoho volného času během pracovní doby, kdy záleží na vás, jak čas zužitkujete. Třeba studiem přírodní léčby, máte možnost se blíže seznámit s kolegy, ale podotýkám, musí stále hořet v kotli, prostě nesmí vyhasnout, soboty, neděle, dál a dál, svátek nesvátek, jinak by i na tomto místě docházelo k nedorozumění a nepochopení. To víte, všude musí být řád. Občasné odstávky v letním období jsou nahrazovány sekáním trávy a pravidelným úklidem. Dále pak mohu doporučit třeba strojníka na vodárně. Na toto zaměstnání mám vzpomínky nejlepší, ale o tom až někdy příště.
O této zkušenosti píši jenom z důvodů, kdyby někdo z doktorů nebo léčitelů chtěl jít mou cestou, pokud by se jim nedostával čas na učení a nevěděli si rady. Je však pravda, že se to občas i hůře snáší. Hlavně osmnáct let po revoluci, kdy jsme si mysleli, že se mnohé změní. Ono se opravdu mnohé změnilo. Ale něco zůstalo stejné, a něco je i horší, záleží na tom, z jakého pohledu se na celou záležitost díváme.
Ale zpátky k léčení, nejdůležitější je v celé záležitosti opravdu nadhled, smysluplnost a především celková služba nemocnému člověku, ať už se jedná o kohokoliv v jakémkoliv věku. Kde nesmí rozhodovat jen směr ekonomického zisku tak, jak se to mnohdy děje i na špičkových odděleních.
Dnes můžeme s jistotou říci, že jsme časově vkročili do nového století, jaké bude, je záležitostí nás všech a je to pro nás pro všechny možnost velké výzvy. Pokud ale někdo svým vědomím setrvává v jiném století z důvodů, že se mu to prostě zrovna hodí, musím ho ujistit, že čas se zastavit nedá a dříve nebo později bude ztrácet. My všichni bychom se jistě měli učit ze starých zkušeností, které fungují a mají prokazatelné výsledky i dnes a za chodu dnešní doby se seznamovat s názory a možnostmi moderních technologií, které vznikají ve specializovaných oborech dnešní vědecké medicíny a dnes a denně vyvíjejí nové možnosti léčby po celém světě. To vše je zcela přirozené, prostě technický vývoj se nedá zastavit. Startovní podmínky by ale měly být pro všechny stejné. Tady bych chtěl zdůraznit, že záleží i na těchto lidech jako je pan prof. Klener a samozřejmě i na ostatních.
Jak se celá záležitost bude vyvíjet ve prospěch nemocných, záleží na každém z nás. Jinak se k pacientovi nebudou dostávat včas možnosti léčebných postupů v plnosti dnešního času nebo doby. Žádný člověk by neměl ztrácet čas, protože čas je pro nemocného pacienta někdy dost velký nepřítel.
Na závěr bych chtěl říci, že já osobně nebudu vyjmenovávat tři skupiny doktorů.
Věřím, že lidé nejsou hloupí.