Příběh

Je mi 17 let a zhruba před třemi lety jsem začla kolabovat. Ráno jsem se probudila a cítila jsem horko, nemohla jsem se z postele ani zvednout. Jen co jsem se pokusila vstát a dojít si na záchod, zamotala se mi hlava, přestala jsem vidět a musel mi pomoc bratr nebo taťka, abych se v bezpečí posadila.

Párkrát se stalo, že jsem se ráno probudila a bylo mi dobře, jenže většinou, když jsem měla praxi, mi bylo špatně. Studuji Střední školu obchodu, služeb a řemesel a Jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky obor Hotelnictví, každý týden máme vždy jeden celý den praxi. Na praxi chodíme do školní jídelny, kde vaříme obědy pro návštěvníky této kuchyně. Při vstupu do kuchyně mi stačilo, aby mě ovál horký vzduch a už se mi začínala točit hlava a cítila jsem, jak je mi na omdlení. Ke sporáku mě nemohli pustit, neboť mi v horku bylo ještě hůře a přestávala jsem úplně vidět a vnímat okolí. Dopadalo to tak, že jsem skoro celou praxi proseděla u otevřeného okna nebo jsem v umývárně sjela po dlaždicích na zem, nic jsem neviděla, neslyšela a bylo mi na zvracení, kolikrát jsem se i vyzvracela a bylo mi lépe, ale často pro mě někdo musel přijet, neboť jsem tam nemohla vydržet, jak mi bylo zle.

Domnívali jsme se, že jsem to měla z horka a nízkého tlaku, jak mi tvrdila moje dětská doktorka. Často jsem k ní chodila, aby mi řekla, co mi je a proč mi tak je. Jednou jsem měla streptokoka, který mi přitěžoval a moje tělo bylo zeslabené, že jsem kolabovala, ale pak jsem se vyléčila a zas mi bylo špatně. Šli jsme na kontrolu, ale žádného bacila jsem v sobě neměla. Podruhé jsem to měla z velice nízkého tlaku. Doktorka mě tedy poslala na vyšetření na EKG.

Při jízdě na kole jsem zkolabovala tak, že si nevzpomínám, jak jsem se dostala na lehátko. Jelikož mi zde nemohli udělat jiné vyšetření, poslali mě do nemocnice na dětskou kardiologii. Vyšetřili mi srdce a zjistili, že ho mám naprosto v pořádku. Doktor mi řekl, že tam chodí děvčata s tímto problémem hodně často a že to je k věku a časem se to zlepší. Navštívila jsem i doktora, který mi na celý den dal holtera a i zde se nakonec ukázalo, že jsem v pořádku. Myslela jsem si tedy, že to tak opravdu je a čas ukáže, že mi bude lépe.

Když jsem si o prázdninách sehnala brigádu, musela jsem vstávat brzo a zas se mi objevilo točení hlavy, v břiše jako kdybych měla "tornádo", hrozné horko. Snažila jsem se první den na brigádě nějak ustát. Druhý den byl však horší. Můj zdravotní stav se zhoršil aspoň o dva stupně. Nevěřila jsem, že mi takhle může být. Na brigádu jsem tedy nemohla a musela jsem ji zrušit. Nešťastná jsem volala mamce, co mám dělat, že musím přijet zpátky domů. Cestu si nepamatuji, nevím, jak jsem se domů dostala. Vím jen, že na mě na nádraží čekal taťka s přistaveným autem a odvezl mě do postele.

Nečekali jsme a okamžitě hledali něco, co by nám aspoň trochu pomohlo můj stav zlepšit. Mamka hledala na internetu a narazila na pana Hriba a okamžitě se s ním telefonicky spojila a domluvila se schůzka. Doteď nemohu uvěřit tomu, jak se mi díky této "náhodě" život obrátil vzhůru nohama. Od toho prvního hodinového setkání se mi neudělalo špatně ani jednou. K panu Hribovi stále dojíždím na setkání, která trvají většinou hodinu. Přijde mi jako kdyby stavy, které jsem měla, byly dávnou minulostí. Jsem panu Hribovi vděčná, že díky němu mohu dělat vše, co jsem předtím nemohla.

Olga Kavková

Sudoměřice u Tábora 107

Sudoměřice u Tábora